Za Leontýnkou na hrad Krakovec

10. října 2018 v 20:39 | Tonička |  Kronika

ODDÍLOVÁ VÍKENDOVÁ VÝPRAVA 13.-15. 04. 2018

"ZA LEONTÝNKOU NA HRAD KRAKOVEC"


ÚČAST:
Péťa, Vendy, Martin Š., Martin H., Marek R., Eliška, Liduška, Anička, Marek K., Tom, Tonička


FOTKY BUDOU DOPLNĚNY BRZY!


Nálada už na srazu v Nučicích byla velmi natěšená, po roce vyrážíme pod širák! Pečlivě zabalené krosničky, nažehlené skautské šátky a teplé počasí. Co víc bychom mohli chtít? :-)
Naším sobotním vlakem" v 9:18 jsme odjeli do Berouna, kde jsme přestoupili na další vlak až do Rakovníka. Tam nám krásně navazovala lokálka do Všesulova (směr Kralovice). Bylo teplo, některé přestupy s krosnami byly vtipné a i když s námi Dráhy jako se skupinou počítaly, v jednom vlaku jsme se i mačkali s dalšími, evidentně nehlášenými skupinami. Potkali jsme i skupinu jiných skautů - až jsem se chvíli bála, abychom se nepomíchali a někoho ve vlaku nenechali.

Ve Všesulově jsme vystoupili mezi poli, načerpali síly a seznámili se blíž s celovíkendovou hrou, která byla na téma filmu "Ať žijí duchové!". Rozdělili jsme děti do dvou týmů, ve kterých hru hrály. Každý tým dostal seznam úkolů, na které měli čas po celou dobu výpravy. Některé koly byly lehčí, některé těžší. Například: "Aby Leontýnka mohla obživnout, potřebuje, aby jí někdo podal kopretinu. Nechte si jich podat co nejvíc! Úkolem je nechat si od co nejvíce kolemjdoucích nakreslit kopretinu s podpisem." Nebo jiný příklad: "Rytíř Brtník z Brníku si oblíbil ,Francův nápoj', který mu nosili kluci za pomoc. Získáte pro něj také jeden? Úkolem je získat sklenici limonády, aniž byste za ni museli zaplatit." Nebo napsat co nejvíce zapamatovaných informací hradě a podobné úkoly. Cílem bylo jich tedy splnit co nejvíc.
Samozřejmě jsme si připomněli pochodové hry a rozdali si klíšťata. Pomalu jsme se vydali na cestu, k hradu nás čekalo zhruba 5 km.

Jen jsme vyšli ze zastávky na polní cestu a zabrzdilo u nás auto. Nějaký starší pán s rozepnnutou košilí. Ptal se nás, kampak máme namířeno a doporučoval nám nějaká místa k zastavení, která jsme ale bohužel neměli plánovaná. Nicméně Péťa se statečně chopil příležitosti a už mu podával připravený zápisníček pro získání první kopretiny. "Ale jasněže vám ji namaluji! Shodou okolností jsem zahradník, to bych zvládnout mohl!" A opravdu se mu povedla. Pak jsme pokračovali dál, bylo horko, trochu dusno.

Za vsí Všesulov jsme ale konečně zapluli mezi stromy. Na jedné z luk jsme si pak dali polední svačinu a trochu odpočívali. Nálada byla neuvěřitelně pozitivní, někteří soutěžili, kdo se podělí s jakým jídlem. :D Začíná to patřit k tradicím našich akcí: "foodshare" (sdílení jídla) jak dětí, tak vedoucích. Chvíli to připomínalo královskou tabuli: někteří nabízeli kus pečeného kuřete, někdo vyměňoval za řízky, nabízely se i různé bonbony, klobásky, sušenky a podobně. Zároveň proběhla také komentovaná přehlídka, kdo co na celý víkend má. Zajímavé bylo i prohlášení typu: "My máme za úkol všechno sníst, nebo to máme rozdat bezdomovcům!"
Na louce jsme ještě chvíli blbli, odpočívali, povídali a pak pomalu vyrazili dál.

Šli jsme kus lesem podél potoka, takže přes největší horko jsme šli relativně krytí. Kousek za Šípským mlýnem jsme se napojili na silnici, po níž jsme šli z kopce do údolí. Do údolí se vsí Krakovec i se stejnojmenným hradem, hlavním cílem naší výpravy. Co si budem, bylo horko, měli jsme s sebou dost vody, už jsme na sobě nějaký ten kilometřík cítili. O to snazší byl pocit, že jsme viděli hrad doslova se přibližovat. Na okamžik se nám ztratil z výhledu, my klesali stále níž. Když vtom se před námi objevil, přesně ten pohled, jak všichni z filmu "Ať žijí duchové!" známe. Zastavili jsme se před mostem, děti měly krátkou pauzu a já šla ještě s Aničkou (dobrovolně se přihlásila) domluvit nějaký výklad pro děti. Protože si tam většina návštěvníků šla hrad prohlédnout samovolně, průvodkyně na nás měla čas hned.

Nechali jsme si tedy krosny před pokladnou, kde nám je sympatický starší pán z okénka pohlídal. Prohlídka byla velmi zajímavá a úžasně napasovaná na naše téma výpravy. Byli jsme upozorňováni na místa, která se v pohádce vyskytují, dozvěděli jsme se něco i o historii a podobně. Děti se naučili například jméno zakadatele hradu, jímž ybl Jíra z Roztok a hrad nazýval CHaloupka. Důežitá informace číslo 1! Na hradě je především zajímavý jeho styl, jedná se spíše o prolínání vlastností hradu a prvních zámků. NApříklad opevnění okolo hradu je už minimální, příliš se nepočítalo s potřebou hrad vojensky bránit.
Dozvěděli jsme se, že na hradě pobýval i Mistr Jan Hus, který má sochu na úpatí hradu na druhé straně. S tím se pojí naprosto kouzelná historka. Slečna průvodkyně se zeptala: "A jak si představujete Mistra Jana Husa?" A odpověděla pouze Anička s tím nejkouzelnějším, ale zároveň vážným hlasem: "Že vypadá jako husa!" V tuto chvíli jsem opravdu měla co dělat udržet smích, jak originální ta hláška byla.
Prohlídka byla ale nejeon o průvodkyni, ale i o snaze celé naší skupiky. Děti dostávaly nejrůznější úkoly. "Kdo se půjde podívat až dolů po schodech, kam vás to až pustí?" Bylo by velmi těžké uhodnout, kdo se dobrovolně přihlásil... Naše statečná Anička se úkolu ujala. Šla po schodech dolů a za chvíli se vrátila. "Je tam nějaká jeskyně a je tam zima." A přesně tak. Tam dole byla něco jako hladomorna, kde je stále konstantní teplota kolem deseti stupňů. Šli jsme se tam podívat ještě všichni společně.
Následoval další úkol: otevřít zámek, který patřil k bráně. Zkoušeli ho otevřít téměř všichni, ale nikomu se to nepovedlo. Už se úkol předával Tomášovi. Tajně jsem doufala, e to zvádne, protože já jsem neměla nejmenší tušení, jak ta věc funguje. A k mému štěstí se to Tomovi povedlo. A tak jsme se se zámkem šli podívat k bráně.
A čekal nás poslední úkol: údajně kdo z kaple vynese železnou kouli ven, tomu se ukáže poklad. Šli jsme se tedy po krátkém schodišti (ze kterého velmi často rytíř Brtník mluvil) nahoru do kaple, kde byla shodou náhod také drobná výstava ze škol a dětských domovů na téma této pohádky. A také jsme tam našli v ďolících dvě obří železné koule, se kterými se nikomu nepodařilo hnout. Taky kdyby to bylo jednoduché, hradu by moc pokladu nezbylo!

Když jsme vyšli ven, slečna průvodkyně se s námi rozloučila a ještě nás poslala po schodech do sklepa. Ano, je to ten sklep, kde se děti ve filmu podepisují a kde vykouzlí neviditelná Leontýnka na zdi nápis, který nechá shořet. Takže my se tam samozřejmě také podepsali. A měli jsme ještě nějaký čas si hrad/zříceninu pořádně projít. Jen jsme nesměli být moc hlušní, protože se v jednom prostůrku hrál nějaký koncert. Ale nijak zvlášť nás to neomezovalo, máme hodné děti.:-)

Měli jsme prohlédnuto, děti si hrad prolezly, kudy mohly, a ještě nesměly chybět suvenýry. Někteří z nás měli už drobné odměny za úkoly od paní průvodkyně, jiní si koupili ať už turistickou známku, nebo alespoň pohlednici. Po příjemném zážitku jsme vzali krosny a přesunuli se o 100 m dál - k hospodě hned vedle hradu. Měli tam totiž vývěsku od Algidy, tak jsme se začali těšit na zmrzlinu.

Tomáš čekal venku s krosnami a já šla s dětmi do lokálu. Každý si nakonec vybral. Už přicházelo na moment, že byly děti venku a já si vyírala jako poslední. Najednou přišel znova Martínek Šilar a sposstil na hospodského: "Dobrý den, pane, prosím vás, mohl byste mi nalít zadarmo tochu malinovky?" Užuž jsem si zakrývala oči s tím, že ho hospodský naprosto ruverénně odmítne a pošle pryč. Odpověď byla ale víc než překvapivá! "Ale jasněže ano, může být sklenice? Jenom mi ji prosím tě přijď vrátit!" A dostal normálně malinovku do třetinky. Ven šel naprosto vítězoslavně, nikdo by netušil, že by mol uspět. Úkol o získání Francova nápoje tedy pro svůj tým splnil. Za odměnu si malinovku mohli vypít.

Mezitím jsme s Tomem probírali cestu dál. Cíl byl jasný: 10 km na zříceninu hradu Argenbach (velikostí a stavem zhruba asi jako Karlík u Karlštejna), kde jsme se měli utábořit. Starost nám dělala ale jiná věc, která vysvětlovala to šílené dusno. Když jsme se totiž podívali směrem, kam jsme měli jít, obloha se nám vůbec, ale ani trochu, nelíbila. Černá, šedá, nažloutlá. Bylo jasné, že se na nás řítí bouřka, v dálce jsme zaslechli už i mírné hřmění. S Tomem jsme tedy koukali ještě na jeho spešl aplikaci na předpověď. Svými průpověďmi mě ale příliš neuklidnil. Jeho předpověď byla, že do hodiny začne pršet a že bude lejt až do večera. V doprovodu bouřky.

Museli jsme si tedy rozmyslet, co dál. Protože se ale nikomu nelíbila představa, že bychom v neděli šli do kopce a stejnou cestou zpátky na vlak, rozhodli jsme se prostě jít dál a počasí nějak čelit. Šance, že dojdeme ještě daleko, tu nějaká byla.
Pokračovali jsme tedy po červené údolím Šípského potoka. Počasí se jevilo klidnější, tak jsme šli poměrně nerušeně.

Cesta bbyla velmi pěkná. Protože se potok klikatil, cesta ho několikrát křižovala - o to byla zajímavější. Šli jsme trochu roztahaně, každý svým tempem. Já šla jako poslední, abychom někde někoho nezapomněli. Když vtom jsem přišla k potoku, děti i s Tomem za potokem spokojeně pokračovali dál. Oni byli totiž úplně nejvíc šikovní a výborně si poradili, když potok přes kameny bez problémů překonali. U dalšího překonávání jsme už ale čekali navzájem na všechny, protože někdy to nebyo nejsnazší. Byli jsme i v situaci, kdy jsme si krosny přehodili na druhý břeh, abychom si byli jistější.

Začalo kapat, děti si vzali pláštěnky. Pokračovali jsme ale dál, šlo o pár kapek. Jenže došli jsme na místo zhruba 5 km za hradem, tedy v polovině cesty, a bouřka nás přeci jen stihla. Nejdřív to vypadalo, že vyčkáme pod stromem a ještě kousek ujdeme, protože tak pozdě zase nebylo. Déšť ale neustával, takže jsme vyndali první plachtu a přehodili ji přes sebe. Vypadalo to, že to jen tak nepřejde, tak jsme s Tomem hledali místo, kde bychom to mohli zapíchnout na delší dobu. Našli jsme plácek na rovnějším povrchu, kde by se plachty i dobře uvazovali. Provizorně jsme je uvázali a s dětmi se tam přesunuli.

Hlavní bouřka byla pryč, ale déšť neustával. Čas plynul. Tak jsme seděli pod plachtou a doufaje, že dnes ještě někam dojdeme. Vyndali jsme si teda jídlo, o které jsme se navzájem podělili. Řízečky, zelenina, sklenice Nutelly, slané a sladké záviny, všechno možné!

Déšť stále neustával a už se to jevilo tak, že na místě budeme muset zůstat. Tomáš si vzal k ruce Martínka a začali přístřešek rozšiřovat, abychom se tam pak na spaní vešli. Navíc jsme viděli, že byl potok tak rozvodněný, že by stejně nebylo možné jít dál. Když se nám to pak povedlo stabilozovat, začali jsme vybalovat. S karimatkami jsme se vedle sebe vešli jen tak tak. Stmívalo se už velmi rychle. Boty jsme všem dali pod pláštěnky, krosny místo polštáře, a šli jsme pomalu do spaní. Jako největší úspěch jsem viděla fakt, že děti byly zázrakem naprosto suché! Od ponožek přes trička. To mě uklidňovalo.

V noci už nepršelo, naopak bylo velmi teplo. Ale i tak jsme se s Tomem vzbudili nervozitou, jestli není někdo mokrý. Opravdu jsme některé museli "vrátit znovu pod plachtu"! :D Pak Mareček byl otočený o 180 stupňů, Péťa se odkutálel na cizí karimatku a podobně. Nicméně vše bylo v pořádku.

Ráno jsme se probudili okolo sedmé. Svítilo slunce, ptáci zpívali, všichni měli dobrou náladu. Chtěli jsme rozdělat oheň. Po 12. hodině byl plánovaný odchod, protože v půl 3. nám jel vlak z Čisté (ano, večer jsme vymysleli alternativní cestu, protože do Strachovic dojít 10 km jsme neměli moc šanci, pokud jsme chtěli i vařit). Jenže všechno dřevo bylo mokré. Ale jako totálně durch. K našemu štěssstí se tam nacházelo spoustu březových polámaných klacků, tak jsme měli dostatek kůry, březových drobných klacíků a jiného dřeva. Brzy se nám přeci jen podařilo oheň rozdělat. No, museli jsme, když polovina měla k obědu omáčku v kelímku, jež se musela zalít vařicí vodou! :D

Uvařili jsme si na ohni polévku, někteří si v ešusech uvařili vodu pro své omáčky a kromě toho jsme se pustili také do výroby trdelníků. Ano, udělali jsme si kvásek, u ohně nám pěkně vyběhnul, a vytvořili těsto, které jsme namotali na klacky. To jsme pak vyváleli ve skořicovém cukru a opekli. Všicni jsme byli překvapení, že to vůbec nebylo špatné! Během opékání jsme se už střídali a pomalu začli balit. Blížil se čas odchodu.

Ano, jak bylo mokro, byli jsme pochopitelně všichni špinaví, teda hlavně naše karimatky. Ale nic nám nechybělo. Dobalili jsme, uklidili po sobě ohniště, vzali krosny na záda, trdelníky do ruky a vyrazili jsme na cestu. Čekalo nás zhruba 5 kilometrů. Došli jsme do Milíčova a pak jsme šli polní cestou do Bělbožic. Stihl nás ještě jeden mísný déšť, bouřka byla v dálce, ale v pláštěnkách jsme pokračovali. Ve vsi jsme se napojili na silici a pokračovali do Čisté. Bylo docela dusno a mseli jsme jít přes celé město. Nicméně měli jsme to akorát, protože jsme přišli na nádraží a měli jsme 6 minut času. Byli jsme vlastně ve vedlejší stanici od Všesulova, přes který jsme jeli zpátky do Rakovníka. No a pak klasicky přes Beroun až do Nučic.:-)

Výprava se neuvěřitelně povedla! Myslím, že pro některé z nás to yl jeden z nejdobrodružnějších zážitků vůbec!


POKRAČOVÁNÍ I S ILUSTRATIVNÍMI FOTKAMI BRZY!! DĚKUJI ZA POCHOPENÍ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama